.:Jak do Chile:.

 


Zajímavosti


Při pobytu v Chile je nejvýhodnější autobusová doprava, která má velmi hustou síť (několik společností operujících ze Santiaga do hlavních chilských měst, v regionech pak menší místní dopravci). Ceny jízdenek v jedné a téže kategorii (lůžko, standard apod.) a na stejné trase se mezi jednotlivými společnostmi nijak podstatně neliší. Na velké vzdálenosti jsou k dispozici speciálně upravené dálkové lůžkové vozy (coche-cama) a pololůžkové úpravy (coche semicama). V provozu je i několik mezinárodních linek (Argentina, Brazílie, Bolívie, Paraguay, Uruguay, Peru). Železniční osobní doprava existuje pouze mezi hlavním městem Santiagem a jihem země (Chillán, Concepción, Temuco), na trati ze severochilské Ariky do bolívijského La Pazu a z chilské Calamy (oblast San Pedro de Atacama) do Bolívie. Poslední dvě jmenované trasy poskytují služby jen vybrané dny v týdnu. Velká část jižního Chile, z turistického hlediska velmi atraktivní, je dostupná bez opuštění chilského území pouze lodí nebo letecky (silniční spojení pak pouze přes Argentinu) - doporučujeme zajišťovat trajektovou lodní dopravu do této oblasti s dostatečnou časovou rezervou.

Při uzavírání smluv v půjčovnách automobilů doporučujeme důkladné zkontrolování nájemní smlouvy a jejích podmínek, pojištení a řádné převzetí vozidla přesně podle protokolu o jeho technickém stavu a vnějším poškození. Se zapůjčeným vozidlem nelze ve většině případů vycestovat mimo území Chilské republiky a pokud ano, nutno avizovat předem při rezervaci a počítat s určitým příplatkem na pojištění. Vzhledem ke stavu vozovek v odlehlých oblastech se vyplatí při pronájmu vozidla připlatit si na pojištění (v některých regionech se pojištění neposkytuje – např. celý XII. region Magallanes y Antártica Chilena a provincie Palena v oblasti Carretera Austral). Na chilských dálnicích a za průjezdy tunely se platí poplatky, které jsou relativně vysoké. S těmito výdaji je nutno počítat předem, neboť zpoplatněné úseky nemají často rozumnou alternativu vedlejšími komunikacemi. Nelze platit kreditními kartami ani cizí měnou, je tedy nutné cestovat s dostatkem peněz na hotovosti. Cena za litr benzínu (bezolovnatý 97 oktanů) se pohybuje od 550 do 600 pesos, v odlehlých regionech (San Pedro de Atacama, celá Carretera Austral) je uvedená cena mírně vyšší.



Pro přípravu cesty do Chile doporučujeme turistického průvodce z ediční řady Lonely Planet (anglicky), případně z edice The Rough Guide. Pro španělsky mluvící cestovatele doporučujeme z nabídky chilských prodejen knih místopisně bohatý průvodce chilské edice Turistel (několik dílů: Norte, Centro, Sur, automapa, campingy, každý rok aktualizované vydání) a obsažný průvodce po Santiagu (Carlos Ossandón Guzmán: Santiago, nakladatelství Editorial Universitaria de Santiago de Chile). Na našich stránkách naleznete i přístup k internetovým zdrojům dalších informací (většina ve španělštině), včetně výborných map chilského Vojenského kartografického ústavu.

Velvyslanectví ČR v Santiagu přeje všem uživatelům těchto stránek, aby jim pobyt v Chile vyšel zcela podle jejich představ. Od všech cestovatelů pak rádi uvítáme komentáře k obsahu tohoto článku a jejich osobní zkušenosti, které se v následujících aktualizacích vynasnažíme zobecnit ku prospěchu všech

 

 

Velikonoční ostrov




Te Pito o Te Henua - Pupek světa

V historii tohoto malého ostrůvku uprostřed vod Tichého oceánu máme jasno v jediné věci: že existuje. Vše ostatní je obestřeno více či méně poodkrytou rouškou záhad, které euroamerickou civilizaci vzrušují již od jeho „objevení“ Holanďanem Jacobem Roggeveenem na Velikonoce roku 1722. Název inspirovaný dnem objevení se vžil do té míry, že zdomácněl ve většině jazyků světa. Původní obyvatelé však pro něj již jméno měli. Nazvali ho Rapa Nui, Velká země, což jej mělo odlišit od dříve osídleného ostrůvku Rapa (později nazývaným Rapa Iti - Malá země) v souostroví Gambiéry (dnes součástí Francouzské Polynésie). Jak nesmírně důležitý byl pro své obyvatele však naznačuje jeho nejpoetičtější název: Te Pito o Te Henua, neboli Pupek světa. Pupek světa, bičovaný větry a vodami Tichého oceánu, na kterém vznikla jedna z nejpodivuhodnějších kultur světa.

Krátkouší proti Dlouhouchým

Dnes nejuznávanější teorií jak se na tak osamocený ostrov, z nějž je k nejbližšímu obydlenému místu plných 1900 km, dostali první lidé, je migrační vlna, jež začala v jihovýchodní Asii před asi 3000 léty a na Rapa Nui dorazila někdy kolem roku 400 n. l. Původní obyvatelé jsou tedy s největší pravděpodobností polynéského původu, o čemž svědčí například jazyková podobnost. 

Rapanujské legendy však hovoří o připlutí dvou skupin osídlenců, Dlouhouchých z východu a Krátkouchých ze západu. Následný konflikt, který se mezi nimi odehrál, skončil vyhlazením Dlouhouchých, ale rozbroje tím neskončily. Po delším míru se totiž rozhořely klanové války, jejichž důsledkem bylo i poražení všech moai, hrdých to symbolů jednotlivých rodin.

Příjezd prvních evropských mořeplavců znamenal pro Rapa Nui jen posílení již existujícího chaosu. Od té doby si ostrov na delší či kratší dobu zabralo několik zemí, včetně Francie, Peru a Španělská, až roku 1888 skončil ve vlastnictví Chile, které jej spravuje dodnes.

Tajemné moai

Stojím na okraji kráteru Rano Kau a mám co dělat, aby mě vítr nesmetl do vln Tichého oceánu. Za mými zády se z oceánu ve vzdálenosti jeden kilometr tyčí tři malinké ostrůvky, nebo spíš skály, které nemilosrdně bičuje příboj. Převládá ve mně pocit opuštěnosti a smutku. Cítím se sám, stejně jako je tenhle ostrov sám uprostřed oceánu. I domorodci se asi cítili sami, tak si ze sopečné horniny vytesali gigantické sochy. Mohl to být ten pravý důvod, stejně jako to mohl být jiný důvod. Nevíme.

Víme jen kde sochy vznikly - v lomu na úpatí kráteru Rano Raraku dokonce ještě jedna nedokončená a od skály úplně neodtesaná moai leží. Celkem jich rapanujci vztyčili asi 300. Daleko víc jich zůstalo v lomu nebo na cestě na svá kamenné plošiny ahu, z nichž měly zhlížet do vnitrozemí ostrova. Dnes stojící moai byly znovu vztyčeny během 20. století.

Kromě neobvyklého tvaru – nemají nohy, tělo je jen naznačeno a nejpropracovanější je hlava – na některých moai zaujme „klobouk“ pukao z červené horniny. Podle nejvíce přijímané teorie nejde o klobouk, ale styl účesu, který se na Rapa Nui nosil v dobách vzniku posledních soch.

Odpovědi v nedohlednu

Pukao jen rozšířily nezodpovězené otázky. Jakým způsobem byly sochy vlastně dopravovány z lomu Rano Raraku a posléze vztyčeny na ahu. Byly sochy taženy? Nebo s pomocí důmyslného uchycení lan „samy kráčely“? Byly pukao na sochy nasazeny ještě před jejich vztyčením na ahu? Nebo až pak? Proč všechny moai, až na jednu výjimku, hledí směrem do vnitrozemí? Jak to, že některá ahu jsou nápadně podobná inckým zdem v Peru? A proč moai vlastně vznikly?

Odpovědi na všechny tyto otázky zatím stále hledáme. Není se čeho chytit, protože Polynésané nám nezanechali žádné písemné zprávy a jediná výjimka, několik tabulek rongo-rongo objevených právě na Velikonočním ostrově, zůstává nerozluštěna. Samé otázky a žádné odpovědi. Nejzvláštnější místo, kde jsem se kdy ocitl dalších turistů.